Vodní a mokřadní rostliny nejen pro zahrady

Velmi obtížné a dosud nejednotné je samotné stanovení pojmu vodní rostlina. Prakticky každý autor má více či méně široké pojetí vodních rostlin s jemnějším členěním. Nejčastěji se používá dělení na vodní a mokřadní, nebo vodní a vlhkomilné trvalky. Jemnější rozlišení je pak na rostliny vynořené (emerzní), plovoucí (natantní) a ponořené (submerzní). Pro krajinářského architekta či zahradníka je samozřejmě důležitý vzhled rostliny.

Rostliny s listy rákosovitého vzhledu

Nalezneme je v příbřežním pásmu stojatých vod s kolísající hloubkou 10 až 30 cm (litorální pásmo). Krátkodobě mohou být i jen v mokré půdě (pak se růst omezuje). Tento typ rostlin vyvolává představu blízkosti vody. Známý rákos obecný (Phragmites australis) je i ve své panašované odrůdě pro menší nádrže až příliš agresivně rostoucím druhem. Pestře pruhované vybarvení listů mají také některé kultivary skřípinců (Schoenoplectus), zblochanů (Glyceria) a bezkolenců (Molinia). Puškvorec obecný (Acorus calamus) s aromatickými listy má také dekorativně pruhovaný kultivar, jež můžeme pěstovat i na normálním řádně zalévaném záhonu. Hnědými „doutníky“ vynikají orobince (Typha). Neznámější druhy – orobinec úzkolistý a širolistý (T. angustifolia, T. latifolia) – jsou ovšem opravdu mohutné rostliny. Je proto lepší použít orobinec sítinovitý (T. laxmannii) dorůstající svými „doutníky“ asi metrové výšky. Výrazným růžovým květenstvím na dlouhém stvolu upoutá mezi rostlinami tohoto typu šmel okoličnatý (Butomus umbellatus), kulatými plodenstvími pak zevary (Sparganum). Všechny uvedené rostliny je potřeba každý druhý rok přesadit a patřičně omezit. Rostlinami s velkými krásnými květy jsou kosatce. U nás rostou v přírodě na zamokřených místech dva druhy. Až do rákosin s mělkou vodou sestupuje mohutný kosatec žlutý (Iris pseudacorum). Naproti tomu vzácný druh mokrých luk kosatec sibiřský (I. sibirica) má původní barvu modrou, četné zahradní kultivary pak jsou bílé a nafialovělé s různě stínovaným květem. Náročnější na pěstování je kosatec Kaempferův (I. kaempferi, syn. I. ensata) s vodorovně stavěným modrofialovým nebo bílým květem. Zatímco se během vegetace chová jako správná bahenní rostlina, v zimě potřebuje sucho a přikrývku.

Jemnolisté ponořené rostliny

V hloubkách do 50 cm často vytvářejí některé vodní rostliny neproniknutelné houštiny. Nejspíše se setkáte v přírodě s douškou kanadskou, neboli vodním morem (Elodea canadensis, syn. Anacharis canadensis). Rostlina se začala díky vodním ptákům po Evropě šířit už před 150 lety. Všude, kam se dostane, překryje a zničí všechny jemnolisté rostliny. Její omezování činí velké problémy, často pomůže jedině vypuštění a důkladné vysušení nádrže. Není tedy radno přinášet na zahradu cokoliv z přírodních vod, neboť k „usazení“ stačí doušce malý nenápadný úlomek lodyhy. Krásnou rozprostřenou architekturu dělených listů v přeslenech mají stolístky (Myriophyllum) a husté niťovité listy obklopují lodyhy růžkatců (Ceratophyllum). Občas z nich musíme odstraňovat řasy. Oba rody se dají dobře řízkovat. Bílými květy nad vodou nás překvapí lakušníky (Batrachium) z čeledi pryskyřníkovitých a bílé květy najednou ukáže na mělčině s 20 cm vody i žebratka bahenní (Hottonia palustris). Kapradina marsilka čtyřlistá (Marsilea quadrifolia) je takový vodní čtyřlístek pro štěstí. Prustka obecná (Hippuris vulgaris), která má také jemně dělené listy, vyrůstá nad hladinu a svými pevnými vzpřímenými lodyhami připomíná přesličku.

Širokolisté trsnaté a oddenkaté rostliny

Rostou jen v mělké vodě 10 až 20 cm hluboké a snášejí i občasné vyschnutí. Jak čepel listů, tak dosti výrazné květy jsou nad hladinou. Patří sem několik druhů žabníků (Alisma) a šípatek (Sagittaria) s jemnými bílými květenstvími. Naproti tomu robustní bíle toulce má oddenkatý ďáblík bahenní (Calla palustris), u něhož i palice s červenými bobulemi nezapřou čeleď aronovitých. Mezi naše vzácné rostliny mokrých podhorských zrašelinovatělých luk patří také bíle kvetoucí vachta bahenní (Menyanthes trifoliata) lidově označovaná jako „hořký jetel“ a růžovofialový zábělník bahenní (Comarum palustre), podobný příbuzným mochnám. Nejprve se koncem jara mezi vodními rostlinami probudí a krásnými žlutými květy zpestří temnou vodu bazanovec kytkokvětý (Naumburgia thyrsiflora, syn. Lysimachia thyrsiflora), něžný je drobnokvětý bílý konitrud lékařský (Gratiola officinalis). Naproti tomu velmi mohutnou až rozpínavou oddenkatou rostlinou je modráska srdčitá (Pontederia cordata) s květy opravdu jasně modrými. Její zimování není docela jisté a tak provedeme podzimní přesunutí nádoby do větších hloubek.

Rostliny leknínovitého typu

Jde o byliny, které z různé hloubky vysílají od dna dlouhé řapíky a na hladině pak mají široké, často srdčité plovoucí listy. V první řadě sem patří jistě lekníny, jichž jsou desítky odrůd a i specialista je těžko od sebe rozezná. Velmi sobě podobný leknín bílý (Nymphaea alba) a leknín bělostný (N. candida) rostou vzácně v naší přírodě. Často se pěstují lekníny růžové (např. ´Laydekeri Rosea´, ´Graziella´, ´Gloriosa´) i červenofialové (´Attraction ´, ´Froebeli´), vzácněji pak se setkáme s lekníny žlutými (´Marliacea Chromatella ´, ´Sulphurea´). Můžeme si vybrat odrůdy pro vody hluboké jen 20 cm, ale i pro tůně 1,2 m i více.

Často si lidé stěžují, že jim lekníny nekvetou. Příčin může být pochopitelně více, avšak nejčastěji to bývá v přeplnění hladiny, kdy pomalu nevidíte kousek vody. Středně velký leknín zaroste plochu asi jednoho m². Aby měly listy dost slunce, mohou zabírat však jen přibližně třetinu hladiny, dvě třetiny musí zůstat pro vodu. Jen jeden leknín je tedy vhodný pro tůňku o 3 m². Co s nimi ale v zimě? V podstatě nic, pokud máme vodu hlubokou alespoň půl metru, nehrozí jim vymrznutí. Opravdu jen nouzové zimování je ve vodě nebo i v mokrém mechu ve sklepě, ovšem při teplotě těsně nad nulou.

Velmi podobné listy jako lekníny mají stulíky. V přírodě na našich vodách roztroušeně se vyskytuje stulík žlutý (Nuphar lutea). Je to velmi mohutná rostlina, která se také rychle rozrůstá a vyžaduje časté dělení oddenku. Pro malá zahradní jezírka se proto nehodí. Hloubka vody je potřeba 80–200 cm, květy jsou miskovité sytě žluté o průměru 5 cm. Objevují se mezi prvními, tedy už v měsíci květnu. Další rostliny již nepatří do čeledi leknínovitých. Převážně v hluboké vodě rostou v naší přírodě rdesty (Potamogeton) s podlouhlými na hladině plovoucími listy a drobnými růžovými květy. Pěstují se málokdy. Malý leknín připomíná listem plavín štítnatý (Nymphoides peltata), květ je však zlatožlutý, pěticípý o průměru 4 cm. Stačí mu hloubka 20 cm.

Plovoucí rostliny

Nezávisle na hloubce vody je v přírodě nacházíme hlavně na plochách chráněných před větrem a stálým čeřením hladiny. Tyto rostliny nezakořeňují do dna, živiny získávají z vody. Skoro všude můžeme pozorovat světle zelené koberce drobných okřehků (Lemna), málokdy potkáte však nepukalku plovoucí (Salvitania natans) a další drobnou kapradinu azolku karolinskou (Azolla caroliniana). Zvláště koncem léta můžeme na hladině vidět voďanku žabí (Hydrochris morsus-ranae), čistě bílé kvetoucí s třemi korunními plátky. Objeví se z přezimujících pupenů. Kotvice plovoucí (Trapa natans) vyniká zvláštním, přímo archaickým vzhledem, plody se v některých krajích jedly jako „vodní ořechy“. Dnes je už v přírodě velmi vzácná a obtížně se pěstuje. Rostlina je jednoletá, musí každý rok opět vyklíčit z hranatých plodů. Stejně se u nás vytrácí z přírody i řezan pilolistý (Stratiotes aloides), který jako růžice tuhých listů vyplouvá na hladinu zjara ode dna. Má drobné bílé květy.