- Článek z Inspirace 1/2019
Pamatujete si, co jste dělali loni během zdánlivě nekončících rozpálených letních dnů? Jak jste se cítili, když jste museli projít či projet městem, ve kterém bylo horko až k zalknutí? Léto vystřídala zima a horka jsou pro nás v tuto chvíli vzdálenou představou. Přesto víme, že bude četnost extrémních klimatických jevů v budoucnu stoupat. Riziko, že naše města budou ještě méně obyvatelná, se prohlubuje. Současným tuzemských městům totiž chybí resilience, tedy schopnost se s těmito extrémy vyrovnávat.
Zásadní problém tkví v tom, že plochu měst vesměs tvoří nepropustné, často tmavé, zpevněné povrchy, které velmi dobře jímají teplo a většinu dešťové vody odvádějí do kanalizačního systému. Naopak nezpevněné extenzivně udržované povrchy s rostlinami se tolik nepřehřívají a voda, jež na tyto povrchy naprší, se z nich může postupně vypařovat zpět do atmosféry. Právě evapotranspirace je klíčový proces pro přirozené ochlazování městského prostoru. Navíc je tento proces bezplatný, protože je řízen a poháněn přírodními zákony, na rozdíl od energeticky náročných klimatizačních jednotek.
Plochy zeleně, neboli zelená infrastruktura, ve městech jsou. Jenomže ne v dostatečné míře a především nejsou hydrologicky propojeny tak, aby jimi dešťová voda souvisle a přirozeně gravitací protékala a vegetaci na těchto plochách při každém dešti zavlažovala, tak jak se to děje v přírodě, například v lesích. Místo toho většina dešťové vody odteče do kanalizační sítě, takže ve městech dochází k takzvané likvidaci dešťové vody, kterou by jinak mohla vegetace efektivně využít a zpříjemňovat městské klima. V důsledku toho jsou města čím dál sušší a méně obyvatelná. Ke změně situace může dojít, když se prvky městské infrastruktury (jako např. vegetace a kanalizační sít) hydrologicky propojí, a to tak, aby jimi dešťová voda měla možnost souvisle protékat. Při plánování měst se v tomto případě hovoří o vytváření zeleno-modré infrastruktury.
Když v rozpálených suchých dnech přijde náhle krátký, ale velmi intenzivní déšť, obvykle se i běžně propustné povrchy stanou nepropustnými. Voda po nich teče rychle bez minimální šance, že by se mohla vsáknout. Není totiž vedena tak, aby se mohla na předem vymezených místech zpomalit, vsáknout a doplnit do půdy potřebnou vláhu. Výsledkem této situace jsou například bleskové povodně, se kterými se setkáváme čím dál častěji. Kanalizační systém totiž není obvykle dimenzován na tak velké množství srážek v krátkém čase.
Prvoplánovou reakcí na tento problém může být rozhodnutí navýšit stávající kapacitu dešťové kanalizace. Není to ale městotvorný zásah, protože tyto naddimenzované vodohospodářské prvky, které by byly využity jen ojediněle, by zabraly velkou část prostoru na úkor jiné městské vybavenosti. Při plánování měst je ale třeba mít na paměti i to, že prostor (nad povrchem i pod povrchem) je podobně jako dešťová voda jedním z nejcennějších zdrojů, které máme, a je potřeba s ním co nejefektivněji nakládat. A pokud hledáme a zajišťujeme prostor pro každou funkci samostatně (zvlášť pro plochy zeleně a zvlášť pro odvodnění pomocí tradičních prvků kanalizační sítě), tak nejen že je to obvykle finančně náročnější, ale potřebujeme i více místa. Investice, které se v rámci setrvalého rozvoje měst doslova zakopávají pod povrch, se v případě tvorby prvků zeleno-modré infrastruktury investují především do úprav povrchu, z čehož může mít prospěch jak příroda, tak i lidé. Peníze, které by se investovaly zvlášť do zeleně a zvlášť pro odvodnění lze totiž spojit v jeden záměr.
S touto strategií pracují například ve Skandinávii (a v jiných částech světa), kde si uvědomili, že pokud čelíme takovým výzvám, jako je změna klimatu a rostoucí zalidňování měst, je třeba koordinovat plánování měst tak, aby vznikly podmínky pro řešení, která mají multifunkční charakter.
V Dánsku museli v roce 2011 po ničivých povodních přehodnotit svůj přístup k hospodaření s dešťovou vodou, které povýšili na národní zájem. Místní samosprávy začaly své oblasti působení rozšiřovat na povodí, aby pochopily, jak a kudy voda teče, a hlavně si ujasnily, jakým socio-ekonomickým rizikům čelí se stávající městskou infrastrukturou. Do tohoto procesu se zapojili politici, úředníci, investoři, dopravní inženýři, vodohospodáři a krajinářští architekti. Při pravidelných setkáních se shodli na tom, že je finančně mnohem náročnější tato rizika ignorovat, nežli zaujmout aktivní přístup a současnou městskou infrastrukturu přizpůsobovat klimatickým změnám. Hledání vhodného přístupu vyústilo ve využití prvků zeleno-modré infrastruktury, která má schopnost řešit komplexní problémy celistvě, flexibilně a efektivně.
Právě prostor je jeden z nejcennějších zdrojů, které město má, a je potřeba s ním co nejefektivněji nakládat. To platí i pro dešťovou vodu.
Jak tyto prvky vypadají v praxi? Jde například o zelené střechy, vertikální zelené stěny, dešťové záhony či parky s lehce zahloubeným povrchem. Najdeme je na stávajících i nových budovách, v ulicích či na náměstích. Nově vznikající prostory obvykle dokáží nejen efektivně regulovat kvantitu a kvalitu dešťové vody, ale také zlepšovat městské klima. Zároveň do měst přinášejí příležitosti k rekreaci, více biodiverzity či nové estetické kvality.
Některé dánské samosprávy, jako například Kodaň, kde byly zmiňované povodně opravdu ničivé, zaujaly velmi progresivní přístup a kromě mapování a vyhodnocování klimatických rizik si pořídily analýzu CBA (Cost-Benefit Analysis). Jde o komplexní studii, ze které místní autority získaly ucelené informace, jak finančně nákladné by bylo zůstat pouze u budování tradičních vodohospodářských řešení a ignorovat adaptaci na klimatické extrémy pomocí zeleno-modré infrastruktury. Do této studie byly započítány i náklady na zavedení řešení a jejich provoz, v potaz byly brány i benefity, které zeleno-modrá řešení generují, patří mezi ně například čistší ovzduší a voda či zvýšení hodnoty okolních nemovitostí.
Dešťové záhony s porézními podpovrchovými vrstvami v kombinaci s biouhlem (nezaměňovat s takzvaným systémem prokořenitelných buněk) byly využity i v Uppsale. Jde o inovativní metodu vytvořenou ve spolupráci švédské konzultační společností EDGE a inovační organizace Vinnova. Tato řešení zadrží více vody a zároveň jsou efektivnější v jejím pročišťování. Autoři řešení uvádějí, že zachytí 70–90 % ze všech kontaminantů. Vedle toho vzniká dostatečný prokořenitelný prostor pro stromy. Nejspodnější vrstva tohoto systému napodobuje funkci podzemní vody, funguje totiž jako vodní rezervoár, který může přijít vhod během delších suchých období. Ta ostatně loni postihla značnou část jižního Švédska. (foto: Rasmus Elleby)
Odvodňovací žlaby vedou dešťovou vodu z okapů a zpevněných ploch do deštových záhonů. Vidíme pěkně ztvárněné technické detaily jako například netradiční řešení komplikovaného zpomalení a odklonění rychle proudící vody.
Tato studie úspěšně prolomila skepsi vůči novým řešením, což byl klíčový impuls k tomu, aby Kodaň politicky a urbanisticky začala podporovat zeleno-modrou infrastrukturu, kde jsou tradiční vodohospodářské prvky (jako například vodovody nebo velké retenční nádrže) zastoupeny v mnohem menším měřítku, tedy obvykle pouze v situacích, kde je to nezbytně nutné. V Kodani dnes doslova vidíme vyrůstat první zeleno-modré projekty a tři stovky dalších se připravují.
Zeleno-modrou infrastrukturu můžeme budovat v rozličných kontextech. Od historického centra až po periferii, která pokračuje dále do otevřené krajiny. Tento přístup je od Osla, přes Malmö, Singapur, Melbourne, Portland až po New York brán jako nepostradatelný. Pokud tedy uvažujeme, že chceme vytvářet města, která budou udržitelná a životaschopná. Vlak se rozjel a ti, co se již vezou, postupně užívají prvních výhod z rozmanité a bezpečné jízdy. Čekat a nic nedělat může být více prodělečné, než jednat. I ty zdánlivě vyspělé státy se o tom musely přesvědčit samy. Budeme muset i my?
Městský potok je další prvek, který dešťovou vodu zpomaluje, pročišťuje a propojuje napříč prvky budované infrastruktury. Celý systém přirozeně navrací dešťovou vodu do malého vodního cyklu.
Článek byl uveřejněn v internetovém magazínu Material Times dne 2. 1. 2019
V Inspiraci 1/2019 dále najdete
Použití krátkověkých trvalek
Adam Baroš
Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů aneb jak nalákat zákazníka
Samuel Burian
Invazní druhy nejen v parcích a zahradách,
Přístupy k jejich omezování
Jan Pergl
Stromolezecké ošetření nejstaršího Jerlínu na Moravě
Václav Studený
Choroby a škůdci jírovce
Ivana Šafránková
Průhledy do historie XVIII.
O prostém ústním sdělení
Petr Mičola
Ideální zelený koktejl pro města
Jana Říhová
Jak pečovat o zahradnické nástroje
Rostislav Ivánek
Trvalka sezóny 2019, Baptísie
Adam Baroš
Zaujal vás obsah tohoto čísla Inspirace?
Objednejte si ho v tištěné podobě!
Autor článku
Martin Vysoký
Vystudoval krajinářskou architekturu na MENDELU. Jeho zájem o řešení globálních problémů jej zavedl do Švédska, Dánska a Argentiny. Pracuje jako krajinářský architekt v konzultační společnosti EDGE v Malmö, kde se věnuje projekci zeleno-modré infrastruktury.
Další články autora
Objednejte si předplatné
časopisu Inspirace, který vychází v tištěné podobě 4x ročně a cena ročního předplatného činní 290 Kč.
